Arthur Vakarov není pouze výtvarník, ale dlouhodobě patřil k nejvýraznějším běloruským grafickým designérům. Spoluzaložil studio Adliga, navrhoval vizuální identitu kulturních projektů, knižní obálky i plakáty a po roce 2020 se stal jedním z autorů vizuálů běloruského demokratického hnutí. Kvůli represím režimu odešel v roce 2022 do exilu, dnes působí v Polsku. V roce 2024 vytvořil cyklus 30 let diktatury. 30 plakátů, které putovaly po evropských městech a staly se základem pro další projekty, včetně výstavy Brotherhood.

Vaše plakáty ukazují, že slova jako „bratrství“, „osvobození“ nebo „ochrana“ mohou být zneužita jako nástroj propagandy. Proč jste pro novou výstavu zvolil právě motiv „Brotherhood“?

Právě paradoxy jsou úrodnou půdou tvorby. Když Rusko mluví o bratrské pomoci a zároveň zabíjí „bratry“ nebo jim bere jejich kulturu. Tvořivým kombinováním těchto krajností pak vytvářím nečekaný a atraktivní obsah.

V roce 2020 jste vytvářel vizuály pro běloruské protesty a o dva roky později jste musel kvůli hrozícímu stíhání odejít do exilu. Změnila tato osobní zkušenost způsob, jakým dnes přemýšlíte o roli umění a grafického designu?

*Pozn.: Vakarov po předvolání k Vyšetřovacímu výboru opustil Bělorusko v roce 2022. Sám říká, že „bojoval jako partyzán až do léta 2022, kdy si přišli i pro něj“.

Umění a design mohou být dekorativní. Pak je měřítkem kvality abstraktní krása dosažená talentovaným provedením. Druhým přístupem je design založený na silné myšlence. Mně se více líbí, když současné umění (a design jako jeho nedílná součást) vyzdvihuje problematiku. Dnes je však v přenesyceném vizuálním toku potřeba to divákovi podat ve velmi kvalitní, přitažlivé a poutavé formě.

Moje osobní trápení jakožto nebojácného člověka a tvůrce ze mě neudělala někoho neupřímného či bázlivého. Naopak, jsem šťastný, že mohu tvořit upřímně a veřejně. Velmi soucítím se všemi tvůrci, kteří se dodnes dusí v diktaturách.

Výstava je letos součástí festivalu NeverMore 68. Co podle vás spojuje okupaci Československa v roce 1968 s dnešním Běloruskem nebo Ukrajinou? Jsou to podle vás různé kapitoly stejného příběhu?

Celkově je to jeden nekonečný příběh, a to boj za lidskou důstojnost. V historii našeho regionu je to boj s ruským šovinismem. Sjednocení Východoevropanů tváří v tvář společné existenciální hrozbě je ostatně přesně to, co se snažím předat prostřednictvím projektu RUSSIAN BROTHERHOOD.

Vaše plakáty pracují s velmi silnými symboly a minimem textu. Věříte, že obraz dokáže oslovit lidi silněji než politické projevy nebo historické argumenty? Jak takový vizuální symbol vzniká?

Nevím, který prostředek je účinnější: text, nebo obraz; literatura, nebo design; média, nebo politika. Dokonce ani nevím, zda je možné změřit jejich vliv. Dělám to, co umím dělat dobře. Ať každý uvědomělý aktér přispěje svým dílem. A lidstvo pak půjde kupředu, místo aby se valilo jako Sisyfův kámen z výšky do bažiny.

Ve svých rozhovorech říkáte, že vám režim nevzal jen domov, ale také život, který jste si v Bělorusku vybudoval. Dá se po zkušenosti exilu ještě tvořit s nadějí, nebo je umění především způsobem, jak nezapomenout?

Umění je smyslem, proč pokračovat v žití. Jako cvičení pro udržení metafyzického zdraví a síly. Fyzické zdraví samozřejmě těší, ale maximální potěšení získávám pouze z výsledků práce mozku.

České publikum si rok 1968 spojuje hlavně se sovětskou okupací. Co byste si přál, aby si návštěvníci po zhlédnutí výstavy odnesli o dnešním Bělorusku? Něco, co možná dosud nevěděli nebo si neuvědomovali?

Není žádný koncepční rozdíl mezi tehdejší okupací Československa a dnešní okupací Běloruska. Týž nedostatek zdravého rozumu, bezpráví, temno, absence svobodného vzduchu. Nikoli náhodou je jediná pseudoideologie Putina a Lukašenka založena na sovětských „skrepách“ (ideologických pilířích) – nic nového vytvořit nedokázali.

Děsí mě tato krátká paměť, která je lidem vlastní. A k tomu všemu ruská propaganda a političtí agenti Kremlu pracují bez ohledu na náklady, aby tuto historii překroutili. A východoevropský lumpenproletariát pak hlasuje pro proruské politiky. A to je velmi nebezpečné.

Kdybyste mohl k deseti vystaveným plakátům přidat jedenáctý, který by reagoval na dnešní Evropu, jaké poselství nebo symbol by na něm byl?

Obrazů je mnohem více: teď mám hotových přes 30 a nezpracované nápady dosáhly stovky. 10 je omezení platformy. Je spousta dalších postižených národů. Jsou tu i zvrácená historická fakta. Neboť v novověku utrpěli bez výjimky všichni sousedé Ruska. A nejen sousedé – ruská bota našlapala špínu široko po světě.

Vlivné progresivní činitele současné Evropy bych požádal, aby reagovali tvrdě a vysvětlovali lidem srozumitelným jazykem, proč nelze dát Rusům volnost lhát a dělat v Evropě svinstva. Znemožnit vznik lídrů, jako je Orbán.

Závěrem, co byste vzkázal těm, kdo stojí na straně agresora a jsou schopni osočovat napadenou stranu? Člověku se nechce někdy až věřit, že taková demagogie má v dnešní době prostor, co víc, je na výsluní… ostatně paralely „vrtěti psem“ můžeme hledat nejen v událostech týkajících se napadení Ukrajiny ruským agresorem či ve vaší domácí politice…

Je potřeba mluvit nejen se vzdělanou a uvědomělou částí, ale s celou společností. Jak s vesnickým traktoristou, tak s teenagery či emigranty. S každým jazykem, kterému rozumí, a z jeho informačních zdrojů. Nejen během voleb, ale neustále. Populisté to umí skvěle, je potřeba se naučit jim srozumitelně čelit.

Děkujeme za rozhovor.